Podzimní dvojúklid

uvodni_skupinovka

„Za to může mediální masáž veřejnoprávních médií,“ odpověděl na můj dotaz, proč dnes dorazili, otec osmileté Adélky. „Ona o uklízení slyšela na Déčku a říkala, že to musí zažít. Takže to nešlo jinak.“

„No, chtěli jsme dneska něco nasbírat,“ odpověděli na stejnou otázku Lukáš s Ondřejem, kteří si přišli vyzvednout pytle a rukavice nikoliv s prázdnýma rukama, ale rovnou s košíkem plných hřibů. Patřila k nim ještě Martina, která dorazila v sukni, takže když jsem je na zastávce uviděl, vůbec mě nenapadlo, že by mohli patřit k nám. Na rozdíl od Jakuba, správce Čistého výletu, který je v širokém okolí znám jako notorický uklízeč.

„Já jsem musel,“ zakončil mou mini-anketu lakonicky Honza.
„Ale né, on šel dobrovolně,“ uvedla vzápětí odpověď na pravou míru jeho žena Kristýna.

Nicméně, ono je celkem jedno, jaké má kdo důvody, důležitejší je, že jsme se všichni sešli na dalším úklidu v rámci Ukliďme Česko. Plán byl jasný – vyčistit les pod točnou, kde díky bezdomovcům bývá největší nepořádek, pak „procházkovým tempem“ projít několik desítek hektarů hojně navštěvovaného příměstského lesa a vše zakončit v čase oběda v hospodě na Myslivně. I když předchozí věta vypadá na první pohled jako vtip, kupodivu není. Díky hojně umístěným košům a pravidelnému uklízení co půl roku je většina lesa čistá a úklid poměrně nenáročný, takže ho bez problémů zvládnou i rodiny s dětmi.

Přesto se najdou okrajová místa, kterým jsme se dosud téměř nevěnovali. Jedním z nich je kousek lesa pod garážemi, v ohybu ulice Turistická, kterým nevede žádná pěšina a je mimo pozornost návštěvníků Myslivny. Všech mimo Sofie Glacové z gymnázia Pavla Tigrida, která si ho vybrala za místo „konkurenčního úklidu“, začínajícího jen hodinu po začátku toho našeho.

Upřímně se přiznám, že když jsem se o něm dozvěděl, pomyslel jsem si něco o pošetilosti takového počínání. Proč se radši nepřidala k nám, abychom spojili síly na celou Myslivnu? Co vedlo Sofii k této volbě? Protože uklízeli nedaleko, přenechal jsem po hodině náš úklid spolu-organizátorovi Karlosovi a vydal se to zjistit.

Na místě jsem objevil skupinku studentů a dvou učitelů. Po pár krocích mezi stromy, které jsem sám vždy jen míjel, jsem před nimi musel smeknout kšiltovku. Vybrali si totiž jedno z nejzaneřáděnějších míst v Porubě, které je na odpadky stejně bohaté jako čeština na krkolomná slova. Nejspíš ho nikdy nikdo neuklízel a nebýt gymnaziálního ekotýmu, ještě by to tak dlouho zůstalo. Množství odpadu, které se vynořovalo z hlubin lesa, zjevně zaskočilo i samotné organizátory, kterým už pomalu docházely tenké plastové pytle a neměli zajištěn odvoz.

Využil jsem proto skutečnosti, že oním Honzou z našeho úklidu je místo-starosta Dekický a hned s ním domluvil odvoz. Zároveň jsem i povolal Karlose, aby přijel s hrubými pytli a pořádnými rukavicemi, které nám jako vždy ochotně poskytla radnice. Společnými silami jsme za další dvě hodiny vytahali několik metráků suti, pneumatik vylitých betonem, starý televizor, lino, lyžařské boty a nepočítaně plastu a skla.

Celou akci jsme zakončili zhruba o půl jedné. Odměnou pro účastníky byl nejen pocit dobře z vykonané práce při pohledu na haldu odpadu, ale i drobné občerstvení. Přesně jak nás to na předchozím úklidu naučily Makovice. A přesně o tom to je. Nejsou žádné „konkurenční úklidy“, ale jen jeden společný nepořádek, který vzájemnou pomocí uklidí do té doby často neznámí lidé.

Nesebrali jsme zdaleka vše a ještě se určitě vrátíme. Ale díky několika letům úklidů si troufám říct, že po likvidaci podobných starých zátěží se z pravidelných úklidů stává pohodová, v podstatě společenská, sousedská akce. Zhruba tak, jak o ní na začátku uvažovala i Sofie: „Představovala jsem si to jako pohodovou procházku, kdy sem tam seberu PETku.“